marastjakcyp.com

OTK
3.12.2006 @ ČESKý KRUMLOV, BABYLON

::: 12|12|2006 BuKy Nostalgická neděle a já měním sychravou cestu do Brna za jeden chladivý večer navíc doma. Přívětivá čajovna a šálky čaje, Kreutzerova sonáta, již by Tolstoj možná nejradši neměl důvod nikdy napsat, litry horka. Za několik hodin si Babylon, pro nejednoho místního již kultovní místo, žije svým životem, o dnešní událost tu příliš nikdo nejeví zájem. Je podzim a městem vládne ticho. Jsem rád, že jsem potkal náhodu, která mě sem zavedla. Mlha nad řekou. Pár zvonivých tónů, sova se zatřese a miniaturní sál se naplní několika osobami „navíc“. Dnes to bude intimní večírek, kde hostitelem jsou pražští OTK. Zmrzlé spadané listí, nahromaděné na bubnech při otevírací baladické zpovědi, je následně rozváto noisovým hřmením skladby druhé. Nad bubenickými figurami poletují liché číslice, voní to tu jazzem. Oheň v krbu plápolá intenzivněji. Syntetický závan zaplňuje celou místnost, vše je podivné a přitom nesmírně přirozené. Mé mozkové závity jsou spřádány dilematy, kterou linku sledovat. Každý rytmus, každá linka si žije svým vlastním životem, přičemž kopuluje se všemi ostatními, navzájem splývají a vsakují se do sebe, načež se zase vypařují opačným směrem. Nedají vám spát, dokud neodhrnete roušky jinovatky a nenecháte se ohřát žárem Polyrytmická melancholie v podání OTK mě šimrá všude po těle a mně nestačí končetiny, abych se mohl podrbat; rytmické figury dýchají vlastními plícemi, stejně jako Ježkova kytara každou chvíli zní jinak. Zvuk se v prsou svého mága deformuje, láme se a následně zaobluje. Klávesy skvěle dobarvují celkový kolorit, jejich absenci si pestrou mozaiku v podání OTK nedovedu představit. Chvilku mi poletují vlasy, burácivě zboostrovaná kytara chvílemi evokuje kolegy GNU, změnou barvy zase Ememvoodoopoka, další cestující na stříbrné raketě, aura melancholie vznášející se celou pavučinou posypanou jinovatkou, která co chvíli taje, aby opět krystalizovala v nepravidelných vzorcích, hladina chladivé vody tě přelije a ty jsi suchý. Není to jen lehký elektronický háv, co chvílemi připomíná i takové Radiohead, kteří se zase po chvíli vrátí o pár let zpět, poté, co zahodí veškerý syntetický háv za hlavu, kde ho nechají na pár chvil ležet. A letec, vystoupivší z postříbřené rakety, protočí panenkami a sundá přilbu, zašeptá ti do ucha a ty omládneš. V místnosti panuje domácká atmosféra, vřele se komunikuje oběma směry. Kapela si cení každého příchozího, stejně jako já si cením toho, že jsem jeden z těch několika, kteří se dnes dostavali za účelem poslechu hudby. Vlhký šnek mi prolézá mezi prsty, moje ruce mě najednou zebou, pandořina lednička stojí opodál, z ní vylézá tupilak, aniž by věděl, kým je. Chytrý humor mi natahuje úsměv, naplněn silným čajem po předchozí návštěvě čajovny čekám na první halucinaci v podobě tříhlavé hydry, která mě jistě roztáhne a zase smrští, každý rytmus míří jiným směrem, jeho nositele se ale otáčejí po sobě navzájem, a já žasnu. Pány to dnes bavilo a věřím, že tomu tak je pokaždé. Z jejich hudby čišela hravost a nekonvenčnost aranžmá. Mnoho věcí jsem nepoznával, tím častěji jsem oněměl. Podstatná část vystoupení byla založena na desce, jež snad vyjde v březnu. Nový materiál zní živěji než skladby z desky prozatím poslední, Sona a Kuva, které svým nostalgickým vyzněním splývaly s hustou mlhou vznášející se nad řekou. Nové písně na mě působily ještě hravěji a zajímavěji než cokoliv, co OTK vydali předtím. Skladby, které zazněly „navíc“ byly zastoupeny především staršími záležitostmi, řídké publikum jen tak z podia své „hostitele“ nepustilo. Byl to dlouhý večer a mžik oka. Sova, Kuna a Ježek se za chvíli naloží do moštové lázně, zatímco já se odebírám do země ledovců, kde vládnou potomci Bjork a polárních lišek, do země, kde uši, bulvy a celý vnitřek hlavy zaplňuje Venetian Snares, po slepu na cestě do země – svou zem mám rád - do země, kde jinovatku nemá kdo rozprášit. www.noise.cz/otk www.myspace.com/otka (fotografie s využitím www.noise.cz/otk)