IN FLAMES, SEPULTURA, DAGOBA 17.4.2006 @ Praha, Folimanka

Vskutku exkluzivní vystoupení se chystalo na sváteční pondělí, kdy se do pražské Folimanky přijely ukázat dva metalové kolosy. In Flames, jakožto kapela, která prožívá (alespoň co se komerčního úspěchu týče) vrchol kariéry a jsou na výsluní metalové scény a Sepultura, která má již to nejlepší za sebou, ale zdá se, že chytá druhý dech a chce jasně ukázat, komu patří post brazilské metalové jedničky. Role předkapely se na části turné, zahrnující Českou republiku, ujala francouzská Dagoba. Takže se bylo opravdu na co těšit, teď jen najít, metalovými akcemi příliš neprověřenou, sportovní halu Folimanka a je vyhráno.
Podařilo se bez větších komplikací. To se ovšem nedá říct vstupu do haly. Tady se bohužel nějaké komplikace (těžko říct jaké) našly a tak se namísto předem avizované 17 hodiny hala pro veřejnost otvírá až chvíli po 18 hodině. Když se zaplnilo přízemí budovy, zpřístupnily se i schody, vedoucí přímo na místo dějiště koncertu. To byl fofr, jakým si lidé běželi urvat to nejlepší místečko u pódia… Doufal jsem, že budou i nějaké ty tribuny a nakonec byly, bohužel jen po jedné straně haly. Přesto se tam vydávám, sedám a očekávám prvního z dnešních vystupujících.
Jak jsem říkal, role předskokana se ujala poměrně mladá (dvě desky) kapela

Dagoba, prezentující se jako „groove/indus metal“ s čímž se dá celkem souhlasit. Hala se noří do tmy a již vcelku slušně zaplněná Folimanka vítá Francouze s nebývalou intenzitou a nadšením. Vkusné intro, žádné zbytečné protahovačky a už se do davu hrne titulka Die Tomorrow z novinkové desky What Hell is About. Zjišťuji, že z tribuny je sice vidět slušně, ale zvuk je naprosto tragický a tak po zralé úvaze tyto (byť pohodlné) prostory opouštím a jdu zaujmout pozici na plac před pódiem. No a panečku, to je rozdíl. Zvuk najednou krásně intenzivní, docela i čitelný a konečně také rozeznávám jednotlivé riffy a melodie. Dagoba se přesně trefuje do toho, co v dnešním metalu „letí“, a tak jejich moderně znějící muzika slaví solidní úspěch. Nepřeslechnutelné jsou u nich vlivy, dnes tolik populárních, metal-corových kapel, do toho nějaké samply, sem tam náznaky odkazu na Fear Factory, pestré vokální polohy (od deathového growlingu, přes pořádný ječák až po čisté zpěvy), ale jinak nic moc zvláštního. Odsýpalo to povětšinou v rychlejších a středních tempech, vystoupení nepostrádalo pořádnou energii a myslím, že jako rozehřátí to bylo moc fajn. Ostudu si svou půlhodinkou rozhodně neuřízli.
Rychle se všichni běží občerstvit a s čekáním na Sepulturu začíná i dav pěkně houstnout. Jinak, ačkoliv byla Folimanka hodně slušně zaplněná, dalo se v pohodě pohybovat a člověk se tak nějak vždy dostal, tam kam potřeboval. Na co jsem taky čučel, bylo pódium. Obrovská konstrukce, hodně solidní světelný arsenál a masivní sady repráků zavěšené z obou stran pódia. Celkový dojem z prostorů této sportovky mám velice kladný a myslím, že to pořadatelé vyřešili opravdu skvěle. Malá sportovní hala by byla asi moc velká (a drahá…), no a třeba takové Roxy by zas celkovou návštěvu určitě nepobralo.
Žádné dlouhé protahovačky, žádné přehnané napínání diváků, pouze párkrát skandováno: „Sepultura!!!!!“ a máme je tu! Za zvuku intra a skoro instrumentální Dark Wood of Error se rozjíždí mnohými očekávanější vystoupení, než samotná show In Flames. Nádhera je koukat na bubeníka, který do mohutné sestavy bicích řeže jak smyslů zbavený a různými gesty a grimasami své hraní neustále prožívá. Na pódiu už chybí jediný člověk, a ten přichází s koncem

Dark Wood… a kotel pod pódiem je opravdu u vytržení. Derrick Green (snad první černošský muzikant, kterého mám možnost na metalové akci sledovat) lítá po pódiu sem a tam, hecuje už tak rozvášněné fans, vystoupení ohromně prožívá. Navíc nezapomíná ani na to, kvůli čemu vlastně na pódiu je, a to na zpěv. První skladbu jsem měl problémy s tím, abych ho vůbec slyšel, byl dost utopený. Naštěstí se to ihned vyrovnalo a po zbytek setu nebyl žádný problém. Přes veškerou svou akčnost a pohyblivost své party odzpíval skvěle (zejména jeho frázování mě uzemnilo, rychlost, jakou chrlil slova opravdu nemá obdoby. Myslím, že by si mohl podat ruku s CorpseGrinderem.) a dokazuje, že je frontman s velkým F a muž na svém místě. Zbytek Sepultury také šlapal bez problémů a všichni se náramně bavili (snad jen basák působil statičtějším a odtažitějším dojmem). Brazilské komando přijelo do Práglu představit novinku Dante XXI (inspirováno Božskou komedií z pera Danta Alighieriho), z které se také pilně hrálo. Nějaké pecky měly skutečně sílu tornáda, zejména mě odfoukla Convicted in Life. Samozřejmě se nezapomínalo ani na starší tvorbu, a pár skladeb zaznělo i z rozpačitě přijaté desky Nation. Nemusím vám snad ani popisovat jakouže měli skladby Sepultury kuráž a jak svou přímočarostí a úderností doslova vybízeli k pohybu. Když začala skákat větší část Folimanky, opravdu jsem si připadal jako na koncertě Rammstein. Střídaly se právě tyto úderné, těžkotonážní pecky s rychlejšími trashovými vypalovačkami a mezi jednotlivými songy nechyběly povinné bláboly o tom, jak je tento koncert úžasný, jak je Praha zkurveně dobré místo k hraní a tak dále. Tvorbu Sepultury nějak přehnaně zmapovanou nemám, takže vám tu nebudu podrobně vypisovat, jaké skladby hráli, ale mám dojem, že Sepultura vsadila na osvědčený průřez kariérou a znělo i hodně starších pecek (z Chaos A.D., Roots) a jako správné vyvrcholení (něco málo přes hodinku dlouhého setu) zazněla Roots Bloody Roots, a to pařil snad opravdu každý, kdo měl nohy, ruce nebo hlavu. Z předchozích řádků se dá vyčíst, že zrovna

nepatřím mezi horlivé příznivce brazilských metalových veličin (Sepultura, Soulfly), ale tohle prostě mělo vše, co má pořádný metalový koncert mít. Jak říkám, výkon, kterým Sepultura jen a jen potvrdila, že chytá druhý dech a pořád má co říct. A přesto, že má to nejlepší asi navždy za sebou, nasazením a odvedeným výkonem stále strčí spousty mladších kolegů do kapsy.
To nejlepší ale mělo teprve přijít. Není tomu tak dávno, co se na MetalManii představila melodicko metalová úderka Soilwork, která právě spolu s In Flames patří k tahounům celé švédské metalové scény. Tady bych ale řekl, že zatímco Soilwork zrají jak víno a s každým albem mě posadí na prdel, In Flames mají to nejlepší, podobně jako Sepultura, za sebou a pro mé milované album (Clayman) musím sahat hluboko do diskografie. Poslední deska se už hodně přibližuje podobě „mainstreamového metalového produktu“, kde je slyšet snaha o to znít hodně moderně a nějaké skladby jsou prostě jak udělané pro MTV. V tomto bych viděl hlavní rozdíl mezi Soilwork a In Flames, protože co se koncertní činnosti týče, jsou In Flames snad ještě větší jistotou! A pomalu už i začínám chápat, proč se o In Flames mluví v souvislosti s jednou z nejlepších koncertních kapel na metalové scéně.
Nyní je čekání podstatně delší. Zaujala mě opona, která zahalila pódium. Právě ta, v kombinaci se světelnými reflektory, nabídla zajímavou „hru stínů“, takže když na pódium vylézají členové In Flames (stále za oponou), máme možnost je vidět v abnormální velikosti (resp. jejich stíny). To už ovšem opona padá a publikum dostává pořádnou facku vypalovačkou Pinball Map. Speciálně já mám ohromnou radost, nečekal jsem, že hned úvodní skladbou mi splní přání, aby hráli i z alba Clayman. A tady zůstávám opravdu čumět. Nádherné, opravdu impozantní světelné efekty a hlavně (!!) neuvěřitelný zvuk, jaký jsem na koncertě snad ještě neslyšel (možná tomu tak nebylo všude, vím jak zněla Dagoba z tribuny,

ale na place před zvukařem to nemělo chybu). Krásně vyvážený, agresivní a prdel nakopávající, přitom hezky čitelný, průzračný. Paráda. No a pokud jsem vychvaloval Derricka ze Sepultury za jeho „frontmanské schopnosti“ totéž musím říct i o Andersi Fridénovi. Ten člověk má prostě neuvěřitelné charisma a i bez větších gest dokonale strhává publikum na svou stranu. In Flames šlapou jako hodinky, jsou neskutečně sehraní a podávají vše s takovou samozřejmostí a lehkostí, že máte pocit, že by to zabrnkalo i dvouleté dítě! Přesná a důrazná rytmika (naprosto dokonalé nazvučení bicích, to se prostě jen tak neslyší), kytary sekají, riffují, hrnou jednu melodii za druhou, dojde i na sólíčka, Anders je perfektní zpěvák a zvládá jak agresivní, odeřvané party, tak i melodické pasáže bravurně. Hala In Flames moc svědčí a na celkovém výborném dojmu má velký podíl i parádní show a světla. Celkový projev kapely je hodně moderní, chtělo by se říct až mainstreamový, a chvílemi to na mě působilo, jako by na pódiu byli třeba KoRn (rozhodně to nemyslím nikterak negativně). K tomu se připočítával i „moderní vohoz“ v čele s Andersovou kravatou a jak říkám, s některými peckami můžou i na MTV nebo před „normální“ publikum. Myslím, že třeba na Rock Im Park se rozhodně neztratí a jejich show ocení i příznivci KoRn, Metallici a podobných metalových velikánů. Další věc, kterou mě tento večer In Flames velice potěšili byl výběr skladeb, kde přehnaně nepropagovali jen novou tvorbu, ale dostalo se i na staré pecky. Parádní byly pecky System a Trigger z Reroute to Remain, náklepovka Behind Space z Colony a dostalo se dokonce i na desku Jester Race. Take This Life (Come Clarity) rozezpívala snad celou halu, Crawl Through Knives (Come Clarity) opět krásně ukázala kontrast mezi nabroušenou, agresivní podobou In Flames a tou „uhlazenou“ jemnou, zpěvnou. U Bullet Ride jsem byl u vytržení a jako jednu z posledních pecek si In Flames vybrali Only for the Weak (obě z alba Clayman), na kterou Anders poručil i tribuně vstát a pařit. Nakonec se to skoro povedlo, ono na takovouhle pecku skutečně zůstali sedět jen značně opilí jedinci nebo zapřísáhlí „sepulturáci“ a mohla se rozjet opravdová metalová diskotéka. Bohužel vše jednou končí a po hodince a půl se Plamínky s Prahou loučí a já jen doufám, že je co nevidět budu moc vidět znova.
K této příležitosti bych snad jen doporučil (stejně jako to udělal Anders) zapřemýšlet nad návštěvou nějakého německého festivalu, kde asi In Flames opět ukáží, kde je jejich největší síla – na pódiu! Ať nahrají sebevíc plytké album, koncert má šťávu, drive, výtečnou atmosféru a po tomhle musel být spokojen snad každý.
In Flames mě ohromě nadchli, naprosto profesionální výkon, se skvělou show, působivými efekty, prvotřídním zvukem, ohromným nasazením, navíc rozumný výběr skladeb. Výsledek? Jeden z tutových koncertů roku.
P.S.: Holky nebo kluci, ženský nebo chlapi, co na tom sejde, toto velikonoční pondělí dostal výprask opravdu každý…

photos by soula @ poslouchej.net