SIGH - Imaginary SonicScape - Recenze //marastjakcyp.com v3.01

Japonské trio experimentátorů pro mě bylo záhadou jen do doby, než jsem si pořídil toto CD :o). Imaginary SonicScape je jejich +/- páté album, ale naneštěstí jsem neměl možnost se seznámit s předchozí tvorbou (jinak asi hóóódně interesantní).
Celá tvorba SIGH vychází z hard rockových kořenů, na které se nabalují psychedelické závoje a celý tento cirkus je hrán blackmetalovo-jazzovým stylem, wow! :o))) Kytarista Schinichi a klávesák/zpěvák Mirai předvádějí jen samé zajímavé nosné nápady a sóla, bubeník Satoshi je doplňuje svými strojově přesnými šlapavými rytmy. Kdyby hrál takové krkolomnosti jako jeho dva kolegové, asi by se to jen velmi těžko poslouchalo a pamatovalo. V takovéto konstelaci je SIGH vrcholně hitová i progresivní kapela.
CorpseCry - AngelFall: Hned ze začátku 2 monstrózní hard rockové riffy, jako od klasiků stylu, psychedelické klávesy a ultra melodická kytara, přidává se blackový zpěv. Chvílemi vystupují namakané ekvilibristické hammondky, které spolu se samply a ženským křikem, prostupují celé album jako červená nit. Přichází dvě supr hard rocková kytarová sóla a 1 klávesové. Celá skladba je hodně šlapavá a není zde jediné hluché místo, konec obstarává scénické klávesové outro. Scarlet Dream: Psycho začátek evokující mystické blízkovýchodní témy, kde všechno do sebe fantasticky zapadá (samply, zpěv, vůdčí kytara, nervní klávesy a podbarvující skoro-automatické bicí). Následuje refrén se sborem "kuňkalky" Chie K. a geniální kytarové sólo (bluesový feeling, progresivně hard rockové). Následuje unisono psycho pasáž, která se zvrhne v ještě psychotičtější klávesovou "elektrárničku" s automatickými beaty. Arabský feeling je v každé části skladby tvořen buď kytarou či klávesami. Nietzschean Conspiracy: Tak tohle je úlet !!! Automatický beat, alt saxofon, zlý feeling skladby, chlad... mega nervní jednoduché klávesy, kterých je tam najednou až 5 druhů! Studený zlý blackový hlas. V jednoduchosti je síla, ale ty aranže! Nechápu... Konec obstarává symfonický orchestr made by Mirai, narušovaný sonickými space salvami. Klasická metalová kytara se zde vůbec neozve. Tato skladba mi v jistých směrech připomíná poslední úlet norských Fleurety - Department of Apocalyptic Affaires. A Sunset Song: Pop-rockový až hippiesácký začátek, přidá se booster a blackový zpěv a hned je skladba jinde... následuje jazzové klávesové sólo, background obstarává improvizující ztlumená kytara, supr! Refrén je hodně hutný a hitový, intermezza mají na starosti mega-melodické motivy kytary a kláves. V druhé půli zas úlet jak cyp, old-school dechové funky! Další šlapavá skladba s asi nejkontrasnějšími rozdíly mezi hutnými, tvrdými pasážemi a těmi melodickými, odlehčenými. Impromptu (Allegro Maestoso): Klasická krátká klavírní instrumentálka (dost možná nějaká upravená etuda). DreamSphere (Return to the Chaos): Dost rychlý melodický začátek, lámaná pasáž a zase hammondové klávesové sólo v pomalém tempu + ženské nářky. Přidává se blackový zpěv a klávesy náladotvorně preludují. Mirai se znovu rochní ve svých space (Minimoog) vstupech. Ke konci nám ukáže, jak se hrají ta nejpravější sóla Jona Lorda (ex-Deep Purple). Tato skladba obsahuje asi nejvíc rychlostně-rytmických změn. Ecstatic Transformation: Šlapavá, hutný basový riff jak od Black Sabbath, ale celé je to hráno tak, že z toho BS nelezou... do toho hodně hammondek, rock 'n' roll a blackový zpěv. Melodické intermezzo a kytarové jazzové sólo, následuje titánský BS riff, který se zvrhá v něco pro mě nedefinovatelného, melodické cosi se space klávesami. Na konci hard rockový sólo jam, kde se střídá kytara s hammondkami. SlaughterGarden Suite (I.-V.): Jedenáctiminutová epická skladba rozdělená na pět částí - At Dawn: Tajemný úvod a nastupuje kytarové mini sólo podporované hammondkami. Přechází v pomalou táhnoucí se pasáž se studeným black zpěvem. The Dead are Born: Skočnější věc v rychlejším tempu. Destiny Devided: Klávesová instrumentálka. SlaughterGarden: Hodně melodická věc s deformovaným hlasem, na konci 2x klávesové sólo (Fender Rhodes a Minimoog). Aftermath: pomalá pianová instrumentálka se skřípajícím vinylem, jako podkresem. Bring Back the Dead: Klávesové intro, začne pěkně šlapat, přichází kytarové sólo. V ultra melodické pasáži se připojuje zpěv. Ve střední části zaujme vrstevná disharmonická kytarová pasáž. Hitovka jak vyšitá! Requiem - Nostalgia: Začíná symfonickou operní inrodukcí, navazuje blackový zpěv a kapela, která následuje hlavní symfonický motiv. Refrén - flétna a dětské hlásky, které nahrazuje symfoňák a operní zpěv ala Andrea Bocceli v podání Yukito O. a Hibiki K. Následuje avantgardní prstolamná pasáž se zkresleným zpěvem v pomalém tempu, posléze provedená ve více kabaretním provedení a rychleji. Ke konci vraždí hlavně doom-blacková část vyvolávající hrůzu svou odlidštěností. Konec obstarává operní refrén a klavírní preludie se samply dětského smíchu (že by inspirace outrem z majstrštychu The Book od ROOT?).
Nepřipravení posluchači se budou potýkat s rozčarováním na začátku skoro všech skladeb, protože téměř vždy začínají hodně syrovým kytarovým riffem a jednoduchými bicími. Další fakt je, že i kapela jako celek zní neskutečně syrově, což mnoha lidem nebude šmakovat, ale jde jen o zvyk... Zvuk je krásně čistý, vše je dobře slyšet, bicí mají celkem atypický strojový, tupý sound. SIGH mistrně montují pasáže nenásilně v jeden celek i přes to, že jich mají i přes 10 na skladbu, nezní to roztříštěně a dobře se pamatují. I když má jejich hudba k blacku "celkem" blízko, nedočkáte se tu vychřic či sypaček, vše je vedeno ve středním tempu za občasného zrychlení či zpomalení. Jinak tohle album je jedno z mála, které čím častěji poslouchám, tím víc se mi líbí... Tomu já říkám originální přístupná muzika plná experimentů. SIGH rulezz!

10 / 63:35

SonicScapes: CorpseCry - AngelFall; Scarlet Dream; Nietzschean Conspiracy; A Sunset Song; Impromptu (Allegro Maestoso); DreamSphere (Return to the Chaos); Ecstatic Transformation; SlaughterGarden Suite (I.-V.); Bring Back the Dead; Requiem – Nostalgia