FEAR FACTORY - Mechanize - Recenze //marastjakcyp.com v3.01

Fear Factory jsou zpět. Co jejich návrat vlastně v současné době znamená? Jsou někdejší pionýři moderního metalu v dnešních časech ještě potřební nebo se novinkové album Mechanize pase na dřívější zasloužené slávě? Ještě než se pokusím zodpovědět tyto a další otázky, vraťme se o dvacet let zpět.
Death metal se hřál na výsluní a na tehdejší vlně zájmu médií. Fear Factory - ve svých počátcích vlastně deathmetalová grupa - přišli na svém debutu Soul of a New Machine s originální fúzí smrtícího kovu a industriálu. Vliv Godflesh a tehdejší britské extrémní scény je enormní. Burton se navíc odvážil svůj chropot střídat s melodickým zpěvem, toť věc dosud nevídaná.
Přichází rok 1995. Vlna grungových kapel je u konce s dechem, hledá se další vývojová vlna, která by jej měla v mainstreamu nahradit. Přestože jde o metal jako řemen, i takové Demanufacture pomohlo nastartovat boom nu-metalu. I když jsou písně pekelně tvrdé, jejich tvůrcům se podařilo změnou v hudebním myšlení přitáhnout masový zájem posluchačů. Chytlavost, melodika, groove, zapamatovatelné refrény, elektronika, futuristická stylizace, konglomerát všemožných žánrů. Všichni řvou nadšením.
Následující Obsolete ilustruje tvůrčí vrchol kapely (už nasměrovaný

trochu jinam než jen do řad metalových fanoušků), který už se neměl v budoucnu opakovat. V omezeném strojovém světě Fear Factory k limitům dokonalosti dotažená nahrávka ohromuje podladěným (přesto thrashovým) soundem, který řeže uši. Rovněž jako zasněnou atmosférou, hardcorovou nasraností a uvěřitelným textovým konceptem.
Krátce ke zbytku jejich diskografie. Kapela jakoby nevěděla co hrát (podobný problém měli v oné době i Machine Head se svým Superchargerem). V dalších deskách totiž podprahově zaznívá zmatená otázka: Kam dál? Digimortal se veze na houpavých rytmech nu-metalu, který Fear Factory jako jedni z mála vyvolených odstartovali. Archetype se už bez Cazarese vrací do osvědčených poloh, kde vládne na milisekundu přesná natriggrovaná dvojšlapka pana Raymonda Herrery. Alba jsou to nadstandardní, žádné překvapení se ovšem nekoná. Tragédii s názvem Transgression ponechme stranou.

2010, Mechanize. Už samotný název dává tušit, že čekat experiment by byla bláhovost. Fear Factory znovu s Rhysem Fulberem jako producentem rekapitulují a vydávají cosi na způsob brutálnějšího a nasranějšího Archetype.
Desku otvírá výborná titulní věc Mechanize s propracovaným a v průběhu skladby modifikovaným brutálním riffem par excellence. Další věc Industrial Discipline láskyplně vzpomíná na dávné časy Demanufacture, kde jsme ty harmonie jenom slyšeli? Ne, tady se sází na jistotu. Problémem však zůstává, že trpělivost má s rostoucí stopáží své hranice a auditorium znající notorické Dinovy postupy si zákonitě řekne, proč vlastně poslouchat extrakt všeobecně známého.
Už jsem to zmiňoval u Divine Heresy, Cazares, pověstný svou posedlostí rapidně drhnout „éčko“ podpořené bicí palbou, je se svým stylem hraní natolik s Fear Factory srostlý, že to zabraňuje jakémukoliv pozitivnímu hudebnímu vývoji. Je škoda, že skupina nevyhodila provařené figury (slyš písně Oxidizer, Designing the Enemy a úplně zbytečné intermezzo Metallic Division) a nesoustředila se spíše na atypické věci jako nářezovou Christploitation se zvláštní atmosférou.
Finální verdikt v žádném případě není odsudek. Doposud jsem se zaměřoval spíše na pocitovou stránku než na technické aspekty desky. Ty jsou totiž na nejvyšší možné úrovni. Opravdu, Bellův zpěv (ač nejspíše hodně umořený při hodinách a hodinách strávených ve studiu), Hoglanovo bezchybné hraní (ten člověk to ani jinak neumí), všechno na jedničku. Důležité je také zmínit, že album je návratem k řemeslné nadrbané řezničině. Že tentokrát nejde o žádné šolichání, ale o pořádný metalový štych, svědčí i celkově rychlé tempo, v němž většina desky utíká.
Ono slůvko „řemeslo“ užité v předchozí větě přesně vystihuje podstatu problému. Kupříkladu poslední věc Final Exit s povinným sladkobolem, který pouze kopíruje závěry předešlých desek, je snad udělaný na objednávku.
Ale. Celkově to kvartet na Mechanize dělá dobře, někde velmi dobře a

místy dokonce výborně. Přesto pocit z „produktu“ a vydřené rutiny těžko může někdo vzít. Sedm bodů s odřenýma ušima. .:. 7/10

bizzaro’s vju: Jak se to teď pokusit proti Ondrajsově argumentaci trošku zvednout, když ten pocit, že album je lepší, než napsal, udělat? Ono to ve skutečnosti asi nejde, protože kompilát všech možných Fear Factory Mechanize je, ale plytkou ohranost typu „poslechněte si album a zhodnoťte ho sami“ si odpustím a radši řeknu pár věcí, které se mi na nových FF fakt líbí.
Ano, je zde několikero skladeb/postupů/riffů, které by i při menší míře zručnosti posluchač na plochu diskografie FF rozložil a s úspěchem je založil pod katalogová čísla Demanufacture, Digimortal, Obsolete i Archetype. Ale ponechám to stranou a říkám, takhle brutálně Fear Factory snad nikdy nehráli! A to nemluvím o zvuku samotném, který zní vskutku jak z továrny; struny z ocelárny a bicí z kovárny.
No kurňa, takhle namrdanej a nasypanej industriální vygroovovanej thrashing jsem fakt nečekal. A přitom si na albu Dino i najde místo, kde něco zkusit: v Designing the Enemy si opatrně pohrává s atmosférou a kytarovými akordy (ta obsolete-sekačka si vyloženě říká o Shock!), nebojí se po letech továrního buldozeringu zkusit dokonce sólíčko (Fear Campaign) a v Divine Heresy se taky naučil, že sypání (v FF s mírou) může být kurva účelné.. a ještě když mu do toho Hoglan mlátí způsobem, který ve mně za bicí vyvolává soucit. A to tempo! No prostě… Navíc i hluky jsou parádní, do muziky se nijak zbytečně necpou a nechávají vyniknout riffové mašinerii, dokáží vystihnout místo, kde vylézt a zalomozit, kde C. Bellovi podbarvit refrén, či kde přímo podpořit Hoglanovu destrukci.
Neříkám, FF už byli originálnějšími. Možná je to jen autorská opatrnost a hra na jistotu, ale takhle našlapanou, destruktivní a energickou desku si nechám líbit i v případě, že tento futurismus znamená občasné oprášení obsolentního a archetypů z minulosti. .:. 8/10

Brutusáček’s vju: Já si myslím, že pokud to je po všech čertech dobré - od Hoglana po Byrona, tak proč se zasekávat na hodnocení, které stanovil Ondrajs? Na aktuálních Divine Heresy je Dino slabší, jeho party jsou ohrané a pověstná hůl se láme, proč to ale u FF funguje?
Riffy nemusí být světoborné, přesto to jsou ony, které tvořily tu podstatu FF. Tyto riffy, Dino a Burton, to je podstata FF, za bicími může sedět kdokoliv a právě i Hoglan to dokazuje, bez extrémní rychlopalby by to nešlo a upřímně, kdo

by poznal, jestli je to Herrera nebo Hoglan, basa taktéž. Dinovo riffy se bez Burtona neobejdou a ani opačně to nefunguje, ten návrat byl jen otázkou času. Za tak krátký čas museli sepsat nový materiál, původní si Herrera s Christianem odnesli do projektu Arkaea, a proto se neubráním dojmu, že Mechanize je tak trochu sešité horkou jehlou, přesto funguje, má ty všechny atributy, co má mít, postrádá jen jednu věc - hutnost desek Obsolete nebo Demanufacture.
S notnou dávkou nostalgie začínám na 8 + 0,5 za Final Exit, startujem na 8,5. Kolik toho ale ovlivní nostalgie těžko říct, jedno je jisté, Fear Factory jsou zpět... .:. 8.5/10

FEAR FACTORY:
Burton C. Bell – vocals
Dino Cazares – guitar
Byron Stroud – bass
Gene Hoglan – drums
Rhys Fulber – samples, keyboards, programming, mixing, producer

10 / 44:50

1. Mechanize
2. Industrial Discipline
3. Fear Campaign
4. Powershifter
5. Christploitation
6. Oxidizer
7. Controlled Demolition
8. Designing the Enemy
9. Metallic Division
10. Final Exit