HYPOCRISY - A Taste of Extreme Divinity - Recenze //marastjakcyp.com v3.01

Na začátek musím uvést, že Hypocrisy mám vskutku rád a alba jako Penetralia (92), Abducted (96) a v neposlední řadě Hypocrisy (99) řadím na čelo pelotonu mých oblíbených desek.
Čtyři roky ticha jsou pro Hypocrisy opravdu nepředstavitelná porce, ale stalo se. V této době si Mikael Hedlund urovnával svůj osobní život a hlavní motor

A Taste Of Extreme Divinity je z pohledu Hypocrisy album tradiční se vším, co se ke slovu tradiční váže; solidní album, avšak prosto těch nejvyšších ambicí.

skupiny Peter Tägtgren se naplno věnoval svému druhému (nebo dokonce už prvnímu?) dítku – Pain. Je jasné, že na dvou židlích se nevydrží sedět věčně, zvlášť, když Peter sedí i na té třetí, producentské. A tak poslal na prázdniny právě Hypocrisy.
Na konci roku 2008 se začínají vody čeřit a fanoušek dostal alespoň informaci, že písně pro nové album jsou napsány. Zkraje následujícího roku se nový materiál nahrává, avšak opět pouze ve tříčlenném obsazení, neboť kytarista Holma se v hluchém mezidobí rozhodl jít vlastní cestou. Zase však dostává přednost koncertování s Pain a tak se vydání jedenáctého alba (v to nepočítaje opravené Catch-22 verze 2008) protahuje. Nakonec je přeci jen vše hotovo a následují obligátní PR výkřiky, které jsou naštěstí vkusné a prosty velkohubých klišé.

„We're happy with the result so far; it got everything a HYPO album should have in our own point of view.“

A to je právě ten kámen úrazu, protože to může znamenat téměř cokoliv – výtečné album anebo kopii sebe sama. Tajně jsem doufal v návrat k tvrdšímu výrazu, vždyť co jiného by to víc naznačovalo, než odhalivší cover. Ten je totiž nápadnou reminiscencí na obal desky Penetralia, což byl death metal jak zvon. Autorem nového přebalu je Necrolord, jenž má za sebou práce pro Dissection,

Tiamat, Bathory, Emperor [1], [2] a další.
Ty naivko! Bylo by asi vskutku naivní chtít po starých psech něco z nových kousků, zvláště když si „vymysleli“ svou vlastní tvář a proč ji tedy jen tak zbůhdarma zahazovat. Na druhou stranu; od skupiny, která v prvním desetiletí své existence měla každé album jiné, jsem čekal po tak dlouhé (na ně určitě) době ticha cokoliv, jen ne tak okatou sázku na jistotu a stále ty samé vyjeté koleje. Matematik by to vyjádřil asi takto: množina ATOED je průnikem množin Hypocrisy (99) a Virus. Tak by mohlo znít strohé zhodnocení, ale pojďme se ponořit více pod povrch.
Novinka navazuje na svého staršího bratříčka Viruse přesně tam, kde onen skončil. Zvuk je více přibroušen, žánrově tam slyším posun více k thrash metalu a celkově ubylo sólujících kytar (logický důsledek odchodu Andrease Holmy). Hypocrisy dokážou až neuvěřitelně manipulovat s náladou skladby. To, co začíná jako slušný nátřesk, se převalí do (možná) nudně pomalé střední části a pak zase přes střední tempo zpět (Valley of the Damned, Weed Out the Weak, Sky is Falling Down). Někdy je to ku prospěchu, jindy méně. Jako obvykle převažují kompozice ve středních tempech, ale dočkáme se i jak pomalých epických skladeb, tak svižných kousků. Ve středně rychlých kompozicích a rozmáchlých epických skladbách (The Quest, No Tomorrow) lze zaslechnout již od Hypocrisy mnohokrát slyšené (chytlavé melodické refrény, podkreslující atmosférické klávesy, klasická stavba „pokrytecké“ písně založená hlavně na riffech) a nezřídka se mi vybavují konkrétní písně z předešlých alb. Přiznám se, že právě ty pomalé kusy mi začínají… poslední dobou je od nich už moc nemusím. Cítím, že těmito skladbami ztrácí celé album dech. Ale zajímavým zjištěním (či ujištěním) je fakt, že i na tyto mnohokrát provařené motivy jsou Hypocrisy schopni složit solidní věci (Valley of the Damned, Hang Him High - no, ty zvony jsou prostě, zvony, zvony…) nebo alespoň zajímavé pasáže, které budou zcela určitě na koncertech dobře fungovat. Skladatelské otěže (jakož i producentské) držel v rukou Peter, Mikael vypomohl čtyřmi písněmi - Weed Out the Weak, Global Domination, Alive a Tamed "Filled With Fear".
Ale vraťme se k albu, neboť teď se chystám chválit. Čistou nekompromisní pilkou je v podstatě pouze jeden song (Taste The Extreme Divinity), což je neskutečná škoda. Ať už si myslíte cokoliv, Peter prostě umí napsat dobrou brusku. Rozhodně tyhle kvapíky mají větší potenciál odlišit Hypocrisy od stylových soukmenovců [A tady volám jako hrom, ať je kvapíků milion]. V téhle souvislosti mě zaráží fakt, proč je Horghova rychlost využívána tak sporadicky, proč jeho hra není vyždímána na samou hranici možností. Rozhodně jsou jeho blasty něčím, co táhne novinku nahoru a Hypocrisy by se pořádnými hoblovačkami mohli vzdálit mokřadům stereotypu a stagnace. Co ale zasluhuje nezastíraný obdiv a uznání je Tägtgrenův hrdelní rejstřík. Hlavně jeho nejnižší polohy jsou prostě makabrózní záležitostí. Pokud se Vám líbí jeho projev na Nightmare Made Flesh od Bloodbath, budete více než spokojeni. Od vokálů je jen

kousek k textům. Peter, jako jejich výhradní autor, definitivně opustil téma UFO a věnuje se temným stránkám lidské civilizace. Jak sám říká, každá skladba je pro něho samostatný příběh. Od tématu transmutace lidské DNA (Global Domination) přes podivné padlé anděly (Valley of the Damned) až po skutečný příběh „profesionálního“ vraha Richarda Kuklinskeho (Hang Him High).
A Taste of Extreme Divinity není vyložený propadák, příjemně se poslouchá a hnedle je tu konec. Pustit znovu? Ale proč ne. Neuráží mě, nicméně nadšen z něho nejsem. Osobně si ho cením o chlup výš než předchozí album (Virus). Mezi těmi, kteří objevili Hypocrisy víceméně nedávno, bude zcela určitě slavit novinka úspěch (jsem o tom skálopevně přesvědčen), ale já stále čekám na moment, kdy Hypocrisy začnou více experimentovat. A to jak se zvukem, tak i strukturou skladeb.
Pokud bych měl zhodnotit album jako solitér (a neznal tedy jeho předchůdce), líbilo by se mi, protože se mi tento styl zamlouvá. Ale v kontextu celé diskografie musím bodovat střízlivě, je to jen nadprůměr. .:. 6.7/10

---- --- -- - -- --- ----
Zajímá mě, co si myslíte:
1. Vydrží Horgh v Hypocrisy i po reunionu Immortal? Kde byste ho viděli radši?
2. Jak se Vám líbí zvuk ze studia Abyss?
3. Nemáte dojem, že většina kapel zažívá svůj vrchol někde u 3. alba a poté se výkonnostně vyčerpá?
4. Znáte jinou dlouhohrající skupinu, která si drží opravdu vysoký standard i dále?
---- --- -- - -- --- ----

Stillborn’s vju: Hypocrisy sú späť!!! Po dlhých piatich rokoch, keď sa ich hlavný mozol Peter venoval producentskej činnosti a najmä kapele Pain. Tak ako je spomenuté vyššie, ťažko už legenda prekoná svoje najlepšie kúsky, ku ktorým ja radím The Fourth Dimension, Abducted, Final Chapter. Myslím, že to Peter ani v pláne nemal. Trošku mi pripadá ako keby len potreboval vypustiť novinku do sveta bez špeciálnych očakávaní. Ako keby, len chcel aby sa na Hypocrisy nezabudlo. Napriek tomu všetkému, napriek mojim velkým očakávaniam, sklamaný nie som.
Od úvodnej piesne Valley of the Damned cítim, že svoju prácu spravilo švédske trio poctivo. Tak ako spomína kolega, album pokračuje niekde tam, kde sa pohyboval predošlý počin Virus. Najlepšími kúskami na albume sú spomínaná úvodná pieseň, ďalej Hang Him High, Weed Out the Weak (pre mňa vrchol album), Global Domination a Sky is Falling Down. Na albume mi chýba, tak ako to bolo predtým zvykom, nejaká atmosférická náladovka, povedzme ako na Viruse Living to Die. Možno sa ju snažili nahradiť skladbou The Quest, ale tá mi skôr pripomína zmes všetkých pomalých skladieb, čo Hypocrisy stvorili za svoju karéru. Úvodné tóny sú ako z Deathrow (No Regrets) a najviac tam pouť skladbu Until the End. Aby ste ma nerozumeli zle. Pieseň je veľmi dobrá, avšak Peter na nej vykradol sám seba ako sa len dalo.
V očakávaniach od kapely budem kolegovi trošku oponovať. Ja od Hypocrisy nečakám

veľké experimenty a asi by som ich ani počuť nechcel. Keď si zoberieme do úvahy Petrovu vyťaženosť, tak asi sa to ani veľmi nedá. Vydržať pracovať v obrovskom tempe, nie je v ľudských silách. Ich stredné tempo, pomalšia skladba, potom jedna až dve ultrarýchle pesničky, to je to pravé orechové v podaní švédskej stálice.
The Taste of Extreme Divinity ma veľmi potešil. Pravdou ostáva, že vecí na vytknutie je viacero, ale Hypocrisy sú moja srdcovka, tak to tak odo mňa aj berte. Peter, Mikael a Horgh sú stále špičkou vo svojom žánri, aj keď teraz už melodickom death metale. .:. 8.5/10

HYPOCRISY:
Peter Tägtgren – vox, guitar, keys
Mikael Hedlund - bass
Reidar „Horgh“ Horghagen – drums

11 / 50:09

ochutnej, ty lidský červe:
1. Valley of the Damned
2. Hang Him High
3. Solar Empire
4. Weed Out the Weak
5. No Tomorrow
6. Global Domination
7. Taste the Extreme Divinity
8. Alive
9. The Quest
10. Tamed "Filled With Fear"
11. Sky is Falling Down