GOJIRA - The Way of All Flesh - Recenze //marastjakcyp.com v3.01

Vyšla nová Gojira. Francouzská kapela, těšící se velikému zájmu v celoevropském měřítku konečně potvrzuje svůj triumf a po vynikající placce From Mars to Sirius přichází už se čtvrtou řadovkou. Hudební seskupení, sestávající se ze samých vynikajících muzikantů, udělalo podle mnoha lidí opravdu díru do světa. Od druhé desky The Link, která byla daleko tvrdší a neohrabanější, kapela nabrala směr ke tvorbě postavené na instrumentálním exhibicionismu a zároveň hře na posluchačovy emoce. S nadšením tedy nasazuji sluchátka a čekám, co bude.
Hned od začátku nelze pochybovat ani naslepo: Gojira má svůj rukopis především díky kytarám a bicím. To jsou dva faktory, které plní každý takt do sytosti

všelijakým cinkrláním a triolkami. Úvod velmi podobný Global Warming z minulé desky povedeně navazuje na to, co už bylo a na co je bohatě v čem navazovat; ačkoliv bych první skladbu určitě nezařadil mezi ty nejzajímavější, hraje důležitou roli a příjemně naladí. Atmosféra mi připomíná pohled z okna dálkového autobusu, po kterém stékají kapky deště a dotvářejí tak chmurný pohled na zamlženou krajinu ubíhající kamsi za vás. Ať už je to náhodou nebo záměrem, podzim je prostě ideální čas pro vydání takového díla. Na konci úvodní pecky mě dost deprimuje klávesový nájezd na další píseň; je totiž už příliš chmurný – až nepříjemně. Dvojka Toxic Garbage Island ale totálně rozštípe. To je konečně to, na co jsem čekal. Demonstrace fantazie a šikovnosti kytaristy i bubeníka doprovází celou stopáž, ale tady je jedna z vrcholných chvil. U téhle kapely si vážím toho, že atmosférická a technická složka se nestřídají, ale prolínají. Celkový dojem je pak daleko celistvější, máte prostě dojem, že to někam spěje a někam se to vyvíjí. Tady bych rád řekl, že zpěv si zaslouží taky vyzdvihnout; vokalista totiž umí zpívat náladově a agresivně zároveň, a to není samozřejmostí.
Poněkud netradiční, ale stále dech beroucí je další skladba, A Sight to Behold. Klávesy tady hrají daleko větší roli než dosud a díky nižšímu tempu krásně vynikne i basa, v metalu tolik opomíjený nástroj. Yama’s Messengers už mi tak zajímavá bohužel nepřipadá. Kombinace pomalého tempa a těžkoprdelních riffů sice nepostrádá svou náladu, je to ale už druhá pomalá skladba a trochu se začínám nudit. A bude hůř! Pětka je už totální oplodňovák a ještě navíc instrumentálka, což oceníte pouze tehdy, máte-li náladu rozjímat nad náladovými tóny.
Jsme v půlce a šestka přináší příjemné osvěžení. Teď totiž přichází tvrdší písničky, ano, Gojira umí i growlovací kousky. The Art of Dying je ale přehnaně dlouhá, 10 minut je opravdu hodně, pokud nejste Dream Theater. Sorry klucí, ale počet nápadů rozhodně není adekvátní k délce. Tady už přestávám být nadšený, protože od půlky dál je deska totálně rozplizlá. Sem tam některý motiv opravdu drží úroveň, ale…
Proč tak dlouho? Gojira se, zřejmě ve snaze prohloubit emotivní dojem, pouští do zcela neopodstatněných stopáží; skvělé nápady po nějaké době opakování už

přestávají být skvělými a podvědomě se začínám dost nudit a každou chvíli mi prst míří na tlačítko forward. Opakovaně se přemlouvám to doposlouchat, i když už by to opravdu chtělo další kousek. A nedaří se. Poslední úder je finální titulní skladba; ta má zcela ubíjejících 17 minut a tři vteřinky navrch. Začíná sice slibným nářezem, ale nenechte se zmýlit: po minutě se nudím opět a to stejně, jako už od sedmé písně. Když si někdo hraje na Change of Seasons, musí na to mít náplň. To se ale, sorry pánové, neděje.
Takže shrňme to. Frantíci umí, poslouchá se to dobře, má to všechno, co má zajímavý metal mít – včetně super zvuku. Ale k čemu proboha hodina a čtvrt? Mám za to, že vše podstatné by se dalo efektněji vtěsnat do čtyřicetiminutové desky a celkový dojem by tak byl nesrovnatelně lepší! Méně je prostě někdy více. Jestli to pánové pochopí, příští deska bude trhák. .:. 6.9/10

killer’s vju: Už jste někdy měli pocit, že se chcete rychle pohnout dopředu a nakonec se spíš sunete dopředu jak hodně přecpanej dinosaurus, co se teprve pomaličku začíná rozpohybovávat? Asi takovej pocit mám z rojezdu nového alba Gojiry. Ovšem pozor, dinosaur v našem podání je sice nacpán, ale ne lecjakou stravou, ale notně promakanou muzikou a rozhodně není nemotorný. Naopak je to parní válec, který si to místy pomaleji, místy rychleji valí krajinou a co se mu postaví do cesty, by mělo mít hodně odvahy a síly jeho jízdu ustát.
Gojira trochu ubrala z tempa, a to více než mezi Link a Mars. Ubrala vyložených zasekávaček a o to víc se zabývá propracováním atmosféry, rifu jako takového. I když párkrát se hraje relativně pomalu, ale pod vším občas jedou koberce a sypačky skoro jak v black metalu. Celé album je hnáno dopředu bicími, podobně jako o Communic Waves. A co jste dřív Gojiře věřili a baštili, tak to jim žeru teď i s navijákem.
Jestli dřív měli pár společných postupů jako Mešu, Devin a

spol., Morbid a já nevím, co dál, tak tentokrát to moc nečekejte. Dál a dál prohlubují svůj styl, postupy… Pomyslné nůžky mezi nimi a výše uvedenými kapelami se rozevírají a to je zatraceně dobře.
I když konkrétně Mešu tam chvílema slyším docela hodně. Ale ne sekačkama, spíš ty houpavý pasáže. Komu se líbila na Marsu spíše druhá polovina, tak bude nadšen. Songy jsou spíše delší a místy jsou to pěkné hymny, ale to rozhodně není na škodu. Dokonce nevadí ani to, že album je hodně dlouhé (přes 70 min). Nebudu rozebírat jednotlivý songy, prostě to poslechněte…
Toto dílo bych já osobně hodnotil za 9.5, jelikož mám pro Gojiru mooc velkou slabost, objektivně ale 8.5, možná 9. .:. 8.5/10

GOJIRA: Joe Duplantier − zpěv & kytara, Mario Duplantier – bicí, Christian Andreu – kytara, Jean-Michel Labadie − basa

12 / 75:00

všichni tam jednou skončíme: Oroborus, Toxic Garbage Island, A Sight to Behold, Yama’s Messengers, The Silver Cord, Adoration for None, All the Tears, The Art of Dying, Esoteric Surgery, Vacuity, Wolf Down the Earth, The Way of All Flesh